--------------------
I láska s velkým L může mít další písmena malá.
[Ivan Fontana]
--------------------

Stužkování

21. června 2009 v 13:12 | ...Martina... |  About me..xP
No, chtělo by to nějakej článek, tak jsem se rozhodla vám sdělit, co jsem dělala v pátek.

Pátek 19.6.2009, 17:00
Slavnostní stužkování deváťáků
2000-2009
1.A,1.B,1.C - 9.A, 9.B
(A na Věšínský se tak nějak pozapomnělo.)

Obléct si nové šaty, nalíčit se, hodinu se patlat s vlasama, nervózně popohánět rodinu, být naštvaná na všechny.
Což je všechno jedno, když konečně vstoupím do místnosti před sálem, kde se stužkování bude odehrávat. Z čeho jsem byla tak nervózní? Vždyť jsem mezi spolužáky.. Sice v oblecích a nebo v nadýchaných šatech, ale přeci jen pořád stejnými spolužáky.
Trochu mě namíchne když se ke mě přiženou osmačky se několika obálkami, a ptají se, jestli jsem chodila do 1.A,B nebo C. Když odpovím, že jen do první třídy, ale ve Věšíně, nervózně se na sebe podívají. Co se mnou?
Když se konečně dohodnou, že jelikož jsem teď v "Béčku" můžu dostat 1.B, dají mi "jízdenku na vlak" kde je napsáno, že dnes jsem na konečné v cestě 1.B-9.B.
Konečná. Pěkně řečeno.


Všem spolužačkám pochválím šaty, klukům polichotím, že obleky jim vážně sluší. Vypadají potěšeně.
Když se vyřeší drobný problém s nedostatkem židlí před pódiem pro deváťáky, můžu se konečně usadit. Sice sedím na přechodu dvou židlí, vtěsnaná mezi dvěma spolužáky, ale nevadí. Aspoň mám oporu. Ne že bych se chystala brečet. Narozdíl od ostatních holek, které už povětšinou natahují, ačkoli představení ještě nezačalo.

Spousta smíchu, spousta slz. Nakonec se rozbrečí i pár kluků, když na konci, po přinesení rakve a slavnostním pohřbením žákovských knížek (nápad 9.B, na který jsme pyšní), děkujeme učitelkám a předáváme květiny. Neříkám, že jsem párkrát neměla chuť začít brečet. Ale nebrečela jsem. Jen sledovala, jak se ostatním rozmazávají nalíčené oči, a smutně objímají všechny kolem sebe.
Během večera jsem si párkrát (vlastně celou první polovinu a pak ještě ke konci) připadala mírně vyřazená. Co mi to ulehčovalo byl ale pocit, že v tom nejsem sama, ale nás, Věšíňáků, je nás tu víc. Konkrétně pět.
Stejně jsem se ale mohla smát všem jejich příhodám, trapasům, a šíleně potrhlým nápadům z prvního stupně, které jsem s nimi nezažila.
Ale přeci jen by nás Rožmitálská škola nemusela tak zanedbávat. Když jsme dojeli v pomyslném vlaku do šesté třídy, zástupkyně se při vyjmenování všech výletů a zajímavých příhod, ve větě jen velice nenápadně zmínila "přibyli Věšíňáci".

Ale co ze sebe dělám. Asi to takhle bere jenom mě.
Patříme přece do deváté bé stejně jako ostatní.

Představení bylo úžasné. Musím říct, že organizace neměla skoro žádnou chybu.
Děkuju za úctyhodné rozloučení.


----------------------------------
Fotky sem přidám. Až se k nim dostanu.
PS: ne, o následné pitce v blízké hospodě se nezmiňuji. Nešla jsem tam.


.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | 23. června 2009 v 22:19 | Reagovat

Mě taky dost zaskočilo to, že o nás NIC,ale VŮBEC NIC neřekli. Ale nic nenaděláme. :(

2 Martina Martina | E-mail | Web | 24. června 2009 v 16:26 | Reagovat

No jo, no... Tak jsme se aspoň zasmáli jejich trapasům a nemuseli se obávat, kdy přijdou ty naše :D...
I když o žádnejch trapasech se nedá mluvit. Bylo to roztomilý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Mám sen. "
[Martin Luther]