--------------------
I láska s velkým L může mít další písmena malá.
[Ivan Fontana]
--------------------

Za pět let

2. května 2009 v 17:12 | ...Martina... |  From me =))


Na místě, kde pořád může věřit v pohádky, v den, který je stejný jako ostatní, ve světě, který miluje i nenávidí, ve světě, který jí nikdy nebyl ani stále není oporou. V životě, který nechce, v zemi, která není nic, v čase, který také nic neznamená, a přitom je vším.
S rodinou, kterou i přes neporozumění miluje, s přáteli, kteří do ní nikdy neviděli. S bratrem, kterého neskutečně obdivuje, s kočkou, která je znovu těhotná.

V domě, kde je jen její pokoj zděný, se závěsy, na kterých by už dávno neměli být medvídci, a přesto je má ráda. S akváriem, jehož čištění stále odkládá, s počítačem, který je její život, i její smrt. S mobilem, který nikdy nezvoní ve chvílích, kdy by měl a s tužkou a papírem, které se nikam nemůžou vejít.
Ve světě, který jako by nebyl stvořen pro ni. V době, do které se očividně nehodí. V pohádkách, které jí nikdo nevymluví..
Žila byla…



Jedna velmi šťastná dívka, co měla jen mlhavý pocit o tom, že sem nepatří. Nezbylo ji, než ho potlačovat. Musela tu žít a nic s tím nemohla udělat, tak proč ten život nežít co nejlépe? Jen kdyby nebyla tak sama, uprostřed lidí.
Jak jsem někde četla - a ulice byla prázdná lidmi. Tenhle svět je prázdný lidmi a já se jen dívám na vše kolem sebe, jsem jedna z davu a upadávám do vědomí.
Copak se s tím nedá nic dělat? Jsem stejná jako ostatní. Vidím to já, vidí to oni. Můžu to svalovat na výchovu tohoto světa, ale sama tomu přeci nevěřím.
Tak proč si někde hluboko, hluboko v srdci připadám jiná?
Ale…


O pět let později se probudím do slunečného dne bez jediného mráčku a
otevřu okno aniž by zavrzalo.
Vyjdu z pokoje a nebudu mít žádnou ranní depresi. K snídani si dám jídlo, které mi chutná, a půjdu do školy, do které chodím ráda.
Na ulici uvidím kluka, do kterého se zamiluju na první pohled, během dalších pár týdnů nebo měsíců se s ním pomalu seznámím a budu vědět jistě, že právě tohle je ten můj Romeo.
Šťastně se vdám a budu mít svůj ateliér. Časem si pořídím děti, které budou inteligentní a nebudou nikomu ubližovat, včetně sebe.

A hlavně - JÁ už nebude znamenat jenom já, ale já a on. Oba budeme polovičkou celku, který k sobě patří, a já o tom nikdy nebudu pochybovat.



A to vše asi až po tom, co skočím do časoprostorové díry, která mě nejenže hodí do jiného století, ale také do jiného světa.





.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elynch Elynch | Web | 3. května 2009 v 10:20 | Reagovat

Až najdeš onu díru, ozvi se mi.. (:

2 Boindil-Bloody Boindil-Bloody | 11. května 2009 v 17:06 | Reagovat

Nehodí se to psát pod ní, odpusť mi, slunečnice... ale musím to napsat.

Ať už Ti to něco dá, nebo ne, donutila si mě na pár minut přemýšlet, co vlastně právě teď jsi. A jak žiješ. Po tak dlouhé době. Každopádně jsi to napsala úžasně. Klaním se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Mám sen. "
[Martin Luther]